Starý lom

Popis trasy



Umístění zastavení:

na cyklistické stezce pod Starým lomem (za bývalým plaveckým areálem a před Barrandovskou skálou)

Technický stav: zastavení již neexistuje
GPS souřadnice: 50.03661889,14.40300583

Starý lom je dnes ukryt v hustém porostu náletových dřevin a jen dva sloupky stojící mezi stromy připomínají dobu, kdy v těsném sousedství fungoval plavecký stadion a kdy tady ve Starém lomu bývalo hřiště. Z plaveckého areálu přetrvaly do současnosti jen betonové ruiny skryté bujnou vegetací, takže jste si možná ani nevšimli, že jste kolem něho právě prošli. Podobně skryté zůstávají i ledové ozdoby, které každoročně kouzlí mráz z pramínku vody stékajícího stěnou Starého lomu.

V tomto lomu, který je významnou paleontologickou lokalitou, jsou odkryty dvorecko-prokopské vápence spodního devonu. Jsou vyvinuté jako šedé jemnozrnné hlíznaté vápence, které se usadily v hlubším a klidnějším prostředí. Obsahují typickou faunu – např. trilobity rodu Odontochile, jehož někteří zástupci dorůstali délky až 20 cm a měli pozoruhodně utvářené oči (podobně jako oči hmyzu každé ze dvou jejich velikých složených očí umístěných po stranách střední hlavové části bylo složeno z několika set čoček), nebo trilobiti rodu Reedops, kteří se v případě nebezpečí stáčeli jako dnešní suchozemské svinky.

Na těchto dvou
obrázcích jsou
trilobiti, jejichž fosilie
zde byly nalezeny.
Vlevo je druh, jehož
vědecký název je
Odontochile
hausmanni, vpravo
pak druh Reedops
cephalotes (česká
jména nemají).

Zástupci obou rodů těchto trilobitů byli patrně také prvními publikovanými zkamenělinami z Čech – jejich vyobrazení zveřejnil Franciscus Zeno, jezuita, profesor matematiky a císařský pyrotechnik, již roku 1770.

Existuje domněnka, že právě někteří z těchto trilobitů byli prvními zkamenělinami, se kterými se setkal Joachim Barrande na počátku svého pražského pobytu. Prý si je přinesl z některé z pochůzek za městskou branou (snad od Dívčích hradů) domů a jeho pořádkumilovná hospodyně – maminka spisovatele Jana Nerudy – mu je vyhodila, ale Barrande se jich nevzdal, a tak je nakonec musela přinést zpátky.

Trilobiti

Trilobiti patří k nejznámějším zkamenělinám a stali se jakýmsi symbolem paleontologie. Žili v prvohorách – objevili se na jejich začátku a na jejich konci zmizeli. Vzhledem k vysoké specializovanosti a vyspělosti již kambrických trilobitů museli prodělat dlouhý vývoj ještě v předprvohorní době. Po jejich velkém rozvoji v kambriu došlo koncem tohoto období k vyhynutí některých rodů a druhů a poté v ordoviku k vystřídání jinými. Od siluru začalo ubývat druhů i počtu jedinců a na přelomu prvo a druhohor všichni vyhynuli.

Tito členovci existovali více než 300 milionů let ve velkém množství druhů liších se velikostí (od několika milimetrů po třičtvrtěmetrové, většinou ale 2 – 8 cm), tvarem (lišili se i počtem článků – trup mohl sestávat ze dvou až více než čtyřiceti článků, v průměru jich bylo 8 – 16; odlišný mohl být i počet článků ocasního štítu: 1 – 30), způsobem života i dobou a místem pobytu.

Dosud bylo objeveno a popsáno na 15000 druhů trilobitů. Další objevy budou patrně následovat, protože jejich tělo bylo kryto sice ne příliš silným, ale zato velmi pevným a odolným krunýřem. Ten byl tvořen hlavně chininem a vyztužen uhličitanem nebo fosforečnanem vápenatým. (Podobně stavěné krunýře mají i některé současné druhy korýšů.)

Hlavní funkcí krunýře byla ochrana měkkých částí těla – protože trilobiti většinou žili na mořském dně nebo plavali těsně nad ním, tak krunýře chránily zejména hřbet a boky těla. Plovoucí trilobit se v nebezpečí stočil do kuličky, čímž si schoval měkké části těla, a zároveň rychle klesl ke dnu, kde se mohl snadněji skrýt.

Tělo trilobitů bylo ploché a sestávalo ze tří částí: hlavového štítu, článkovaného trupu a ocasního štítu. Tyto části byly navzájem spojeny pohyblivými klouby a blanami. Díky tomu se celý krunýř většinou po smrti jedince rozpadl na jednotlivé části a nálezy celých krunýřů jsou poměrně vzácné.


Jak fosilie vznikají
Po uhynutí živého organismu se jeho zbytek nebo stopa po něm (např. otisky jeho nohou) pokryjí bahnem nebo pískem (důležitá je právě rychlost pokrytí organismu sedimenty, protože to zabraňuje jeho rozkladu nebo zničení mrchožrouty). Hornina se za určitých podmínek zpevní a živočich nebo část rostliny se do ní otisknou, jsou prostoupeny nerosty, nebo se jejich dutiny zaplní horninou či nerostem. Nejlepší podmínky pro fosilizaci poskytují usazené horniny vzniklé z písku, bahna nebo jílu. Mnoho fosilií bývá ve vápencových horninách – obsahují často hodně schránek organismů (plžů, mlžů, ramenonožců a korálů…) V břidlicích nebo jílovcích se zkameněliny často působením geologických tlaků deformují. Fosilie z těchto hornin jsou obzvlášť cenné díky schopnosti jemnozrnných sedimentů dobře zachovat i otisky organismů bez pevných koster.

 

 

 

Z lilijic se nejčastěji nacházejí články stonků. Tyto pocházejí z korálového obzoru U kapličky.

 

 

 

 

 

Stáhnout tabuli v PDF

© 2017 Všechna práva vyhrazena | Vytvořila webnika.cz - Veronika Petříková